O skladbě>
Své myšlenkově nejhlubší dílo začal Antonín Dvořák skicovat na Nový rok 1890. Nevznikalo pod dojmem smrti někoho blízkého ani v předtuše smrti vlastní, podnět k práci byl prozaičtější: objednávka hudebního festivalu v Birminghamu. Zdá se, že přišla v příhodný čas. Dvořák se právě nacházel na prahu padesátky a ve svém Requiem se rozhodl bilancovat a zásadně vyslovit vše, k čemu se jako skladatel i jako člověk dopracoval. Na vrcholu svých tvůrčích sil se pouští do zpovědi o svém vztahu k Bohu a pokouší se zodpovědět nejzákladnější otázky po smyslu lidského bytí. Kompozicí latinského textu mše za zemřelé navázal Dvořák na řadu svých předchůdců (Mozart, Berlioz, Verdi aj.).
Dvořákovo Requiem je oproštěno od jakékoli vnějškové okázalosti, patosu či plačtivosti. Vyznačuje se mužným smutkem, ne však bezvýchodností či rezignací. Skladatel nezatracuje pozemský život na úkor života posmrtného, je vděčný za všechny dary, kterých se mu dostalo. Pomyšlení na smrt v něm nevzbuzuje hrůzu, spíš smutek nad rozloučením s blízkými osobami, přírodou a milovanou hudbou. Komplikovaná struktura rozsáhlého díla je stmelena čtyřtónovou hudební myšlenkou, která se prolíná celou skladbou. Stísněné půltónové postupy a rytmická neurčitost, charakterizující tento originální motiv, sugestivně navozují dojem otázky po smyslu života a smrti.
