>
Samostatný sborový cyklus je podle hudebního serveru Opera Plus obohacením koncertní sezony a reprezentativní vizitkou Pražského filharmonického sboru.
>>
Podle Heleny Havlíkové se ženská i mužská část Pražského filharmonického sboru na koncertě představily jako „kompaktní tělesa homogenního zvuku, který sbormistr Lukáš Vasilek dal rozeznít v celé škále dynamiky“. Kritička ocenila premiérově uvedenou skladbu Jana Duška a také provedení Deseti zpěvů Josefa Suka, v nichž „sbor osvědčil cit pro detail i humor a vtip, které dodaly interpretaci cyklu svěžest a švih“. Za vrchol večera označila kantátu Bohuslava Martinů Hora tří světel.
Úplný text recenze>
Dámy a muži Pražského filharmonického sboru tentokrát samostatně
Samostatný sborový cyklus, kterým Pražský filharmonický sbor obohacuje svou letošní sezónu, je dozajista vhodnou a reprezentativní „vizitkou“ tělesa s jeho úctyhodnou sedmasedmdesátiletou tradicí. Trojice koncertů tak otevírá prostor pro prezentaci vlastní dramaturgie – vedle účinkování v rámci symfonických koncertů České filharmonie, FOK, Pražské komorní filharmonie, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, festivalů Dvořákova Praha, Rozhlasový podzim, Pražské jaro, Janáčkův máj, Mahler Jihlava 2012 nebo Velikonočního a Svatováclavského festivalu, na kterých má Pražský filharmonický sbor příležitost představit se v dílech s významných vokálně-symfonických dílech včetně Rekviem Brahmsova nebo Dvořákova, Beethovenovy Missy solemnis, Bachova Vánočního oratoria, Sommerovy Vokální symfonie a dalších.
Druhý koncert sborového cyklu byl specifický rozdělením smíšeného tělesa na dámskou část v první půli večera a mužskou v druhé. Pro takto koncipované rozdělení byl Sál Martinů Lichtenštejského paláce, kde se koncert 14. února 2012 konal, na přijatelné hranici velikosti (pro vystoupení celého Pražského filharmonického sboru by nestačil).
Koncert propojoval dvě hlavní dramaturgické linie celého cyklu. Významná / osvědčená díla sborové literatury zastupovalo Deset zpěvů, op. 15 Josefa Suka pro ženský sbor a čtyřruční klavír z roku 1899 a kantáta Bohuslava Martinů Hora tří světel, H 349 z roku 1954 pro mužský sbor s Josefem Somrem jako vypravěčem, barytonistou Zdeňkem Hlávkou a varhaníkem Alešem Bártou. Z novinek provedl Pražský filharmonický sbor v české premiéře Pendereckého Sanctus a Benedictus, z něhož první část tento významný polský skladatel vytvořil v roce 2002 pro torontský hudební festival The Joy of Singing within the Noise of the World (Radost ze zpěvu uprostřed hluku světa). Dvě části officia zhudebnil Penderecki pro dětský nebo ženský sbor a capella. Stručné pětiminutové dílo je oslavou slávy Boží s dělením hlasů až do jednácti zvuku a závěrečnou hymnickou apoteózou Hosana na výsostech.
Vůbec poprvé na koncertě zazněly Čtyři zpěvy Šalamounovy Jana Duška, který přes své mládí (narozen 1985) už získal řadu ocenění nejen jako skladatel, ale i jako klavírista (předpremiérový rozhovor Opery Plus s Janem Duškem najdete zde). Části z Písně písní vyjádřil ve své čtvrthodinové kompozici v uceleném oblouku, který otevírá i uzavírá naléhavé zvolání „Jak jsi krásná, lásko má“. Zhudebněním milostných textů z kapitol 4., 2. a 6. Dušek vytváří vnitřní výrazové kontrasty až do krajních extrémů intimních jemných ploch a dramatických fortissim. Velkou emocionální působivost mělo přelévání hlasů a slabik textu v dlouze držených plochách akordů, které připomíná hoquetovou techniku vokálního vícehlasu 13. století.
Dámská i mužská část Pražského filharmonického sboru se na koncertě představila jako kompaktní tělesa homogenního zvuku, který sbormistr Lukáš Vasilek dal rozeznít v celé škále dynamiky. Tam, kde se hlasy dělily do menších uskupení, se však tato stmelenost v sopránech a tenorech občas vytrácela. V Sukově Deseti zpěvech s inspirací ve slovanských a srbských národních písních, společně s klavíristy Lenkou Navrátilovou a Jaroslavem Šarounem sbor osvědčil cit pro detail i humor a vtip, které dodaly interpretaci cyklu svěžest a švih. Vrcholem večera pak byla kantáta Bohuslava Martinů, v níž snad se jen příliš pateticky přednášené barytonové sólo vymykalo charakteru této světské parafráze mše s inspiracemi v lidové tvořivosti.
Helena Havlíková
Opera Plus, 21. února 2012
