>
Důmyslným výběrem atraktivních lahůdek ze sborové tvorby byl program posledního koncertu sboru podle únorových Hudebních rozhledů, které přirovnaly Pražský filharmonický sbor k rodinnému stříbru české hudební kultury.
>>
Recenzent Jiří Kolář vyzdvihl interpretaci Chichesterských žalmů Leonarda Bernsteina, které byly provedeny „s velkým profesionálním nadhledem, uvolněností a muzikantským elánem”. Ocenil také „nádherná, zvukově vyrovnaná, dech beroucí pianissima” sboru v Misse brevis Zoltána Kodálye.
Úplný text recenze>
Koncert Pražského filharmonického sboru
V rámci 116. sezony České filharmonie se 30. 11. 2011 uskutečnil ve zcela zaplněné Dvořákově síni Rudolfina koncert Pražského filharmonického sboru. Toto špičkové těleso, které patří již téměř osmdesát let k rodinnému stříbru naší hudební kultury, nabídlo ve svém programu posluchačům důmyslný výběr atraktivních lahůdek ze sborové tvorby 20. století.
Prvou část programu tvořila u nás málo známá Missa brevis Zoltána Kodálye (ve verzi s varhanním doprovodem), kterou autor zkomponoval v roce 1944 pod dojmem událostí 2. světové války. Interpretačně značně náročná skladba dokonale prověřila všechny technické i výrazové schopnosti sboru i jeho sólistů. Nádherná, zvukově vyrovnaná, dech beroucí pianissima s hlubokým ponorem do upřímné, pokorné meditace (Kyrie a podobné úseky dalších částí ordinaria) střídaly výrazné, dynamicky kontrastní, působivé plochy, kterým však někdy chyběla potřebná sopránová intonační špička. Zvláštní pochvalu zaslouží „andělské“ ženské trio sólistek s neobvyklým c3 v 1. sopránu. Přesvědčivějšímu vyznění díla by podle mého názoru prospěla volba barevně výraznějších a možná i větších sólových hlasů.
Téměř stejnou dobu vzniku (asi 1945) měla i druhá skladba večera – Bachiana Brasileira č. 9 pro komorní smíšený sbor a cappella (Prelúdio, Fuga) předního brazilského skladatele Heitora Villa-Lobose. Závěrečná devátá část cyklu, jehož jednotlivé díly jsou určeny různým obsazením, byla původně komponována pro šestihlasý ženský sbor, zpívající na různé slabiky. Smíšené obsazení sboru umožňuje však lépe proniknout do polyfonní „bachovské“ struktury skladby, ovlivněné v melodice i rytmice charakteristickými prvky brazilského folkloru. Přiznám se, že jsem tuto vokální sborovou verzi skladby měl příležitost slyšet poprvé. Její druhou část, Fugu, bych si však dovedl představit ve zvuku vylehčenější, tanečnější a v polyfonním předivu transparentnější. Pražský filharmonický sbor sice zúžil pro její interpretaci svou sestavu o jednu třetinu na přibližně 40 zpěváků, jsem však přesvědčen, že vzhledem k faktuře partitury i ke stylu skladby by vyzněla ještě lépe a přirozeněji ve skutečně komorním, např. čtyřiadvacetičlenném obsazení.
Nejzdařilejší skladbou úspěšného koncertu byly závěrečné Chichesterské žalmy pro chlapecké sólo, smíšený sbor, harfu, bicí a varhany Leonarda Bernsteina. Skladba, komponovaná na hebrejský text, měla premiéru v New Yorku v roce 1965 a stala se brzy oblíbeným číslem i mezi neprofesionálními interprety. Pražský filharmonický sbor spolu s chlapeckým sólistou z Kühnova dětského sboru, harfenistkou Ivanou Pokornou-Hornbacher, varhaníkem Alešem Bártou a perkusistou Janem Horváthem provedli tuto skladbu s velkým profesionálním nadhledem, uvolněností a muzikantským elánem.
Mimořádnou pochvalu zaslouží pak dirigentský výkon Lukáše Vasilka. Dokonalá znalost partitury (celý program koncertu dirigoval zpaměti), umožňující nejen jeho absolutní kontakt s interprety, ale především anticipaci výsledného tvaru jednotlivých hudebních frází, částí skladby i děl jako celku, esteticky působivé, přesné, vokálně výmluvné dirigentské gesto, inspirativní pro zpěváky, ale sugestivní i pro posluchače, to jsou atributy mladého umělce, který je velkým příslibem nejen pro naše sborové umění.
Posluchači přijali nabídnutou hudbu s velkými ovacemi a vynutili si na sboru i přídavek – oblíbený sbor S. Rachmaninova Bogorodice Děvo, radujsja.
Dovolte mi, abych zakončil tuto krátkou recenzi slovy, jimiž se se mnou loučil po koncertu hudební skladatel Zdeněk Šesták: „Nádhera! Tak teď snad začnou zase lidé chodit na sborové koncerty.“
Jiří Kolář
Hudební rozhledy, únor 2012
